Rozhovor Umění vězení

Jiný

Jako reportér s mládětem, který informoval o policejní bitvě v Idahu, jsem informoval o pátrání po bratrech Prattových, dvou uprchlících, kteří terorizovali venkovskou rodinu během zpackané loupeže. Utekli do zasněžených hor, kde je federální a místní důstojníci pronásledovali přes noc a do dalšího dne. Dvacet čtyři hodin po utrpení policista americké lesní služby dvojici vystopoval. Následovala přestřelka a úřady přidaly vraždu na seznam zločinů, pro které byly hledány. Později té noci se Prattovi rozhodli, že se raději postaví soudům, než aby umrzli v lesích. Vzdali se.

E-MAILOVÝ NEWSLETTER

Přihlaste se k odběru Etického věstníku e-mailem: * Klikněte zde (odesláno v pátek)

Po jejich zatčení jsme informovali, že bratři měli minulost. Řídili úniková auta během série bankovních loupeží pro Christophera Boyce, usvědčeného špióna, který utekl z vězení. Výměnou za imunitu Prattovi svědčili proti Boyce. (Boyceův příběh je podrobně popsán v knize a filmu 'Sokol a sněhulák.' Příběh jeho života na lam je vyprávěn v knize 'Flight of the Falcon.')

Více než týden jsme psali denní příběhy Mluvčí-recenze o Prattových. A když nám došly nápady, rozhodli jsme se zkusit pohovor ve vězení.

Sobota byla shodou okolností jediným dnem, kdy byli ve věznici Bonner County, kde byli tito dva muži drženi, povoleni návštěvníci. Náhodou jsem byl sobotní reportér. Můj redaktor mi řekl, abych tam jel z naší kanceláře v Coeur d’Alene a zeptal se bratrů Prattových, jestli si chtějí promluvit.

Oni dělali. Joe Pratt byl stručný a rezervovaný. Jim Pratt žvanil, dokud nevypršel jednohodinový časový limit. Celou dobu jsem měl nad hlavou. Byl jsem tak přesvědčen, že se rozhovory neuskuteční, neměl jsem ani sadu otázek.

Tak jsme si povídali. Mluvili jsme o vězeňském jídle, spojení s Boycem a přestřelce. Jim Pratt byl o něco starší než já a vypadal vyděšeně a znuděně zároveň. Tváří v tvář vyhlídce na další odpoledne v maloměstské vězeňské cele se rozhovor s reportérem mohl zdát jako dobrý nápad. Přinejmenším si pravděpodobně myslel, že nemá co ztratit.

Není neobvyklé poslat mladé a nezkušené reportéry do vězení, aby tam dělali rozhovory. Svým způsobem je to rituál. Návštěvní hodiny jsou často večer nebo o víkendech, kdy pracují mladší reportéři. A většina zločinců jsou mladí. Dává smysl poslat reportéra, který jim dá pocit pohodlí.

V poslední době kritici dumají nad rozhovorem ve věznici s Carltonem Dotsonem, bývalým basketbalovým hráčem Baylor University obviněným ze zabití svého spoluhráče Patricka Dennehyho. v příběh od Shani George z Ranní zprávy z Dallasu , Dotson přiznává střelbu na Dennehyho a tvrdí, že to byla sebeobrana.

Dotsonovi právníci uvedli, že George, stážistka ve washingtonské pobočce novin, se nepravdivě vyjádřila a že Dotsona špatně citovala. Ranní zprávy redaktoři jsou stojící za Georgem , která řekla, že rozhovor vedla, aniž by si dělala poznámky kvůli zásadám vězení.

Rozhovor bude mít určitě důsledky pro Dotsonovu obhajobu u soudu. A George může dokonce zjistit, že byla předvolána, aby svědčila o rozhovoru. To se mi stalo poté, co mi Jim Pratt řekl, že to byl on, kdo stiskl spoušť.

Klikněte zde pro Kellyin příběh.

Můj příběh podléhal zvláštním autorským právům . Noviny snesly mírné množství kritiky, většina z nich zpochybňovala, proč bychom měli věnovat celý příběh rozhovoru se dvěma muži, kteří zabili policistu.

Když jsem četl kritiku Ranní zprávy z Dallasu a když si vzpomenu na své vlastní zkušenosti, zdá se mi, že slabým článkem procesu je spojení mezi mladou reportérkou a jejím bezprostředním redaktorem. Je nereálné očekávat od relativně nezkušeného reportéra, že bude organizovat druh konverzace, která má proběhnout. To je práce redaktora.

Při provázení mladých novinářů významnými příběhy by redaktoři měli diskutovat o mechanismu procesu podávání zpráv na každém kroku. Tyto diskuse by mohly být tak podrobné, jako by měly být zaznamenávány poznámky, jak by měly být rozhovory strukturovány a jaké dohody, pokud vůbec nějaké, by měly být vyjednány s lidmi, s nimiž jsou vedeny rozhovory, as ostatními, kteří mají na příběhu podíl.

Když reportérka vyjde z velkého rozhovoru, její redaktor obvykle chce vědět, na co přišla, ale jen zřídka, jak byl rozhovor veden. Cíl je dobrý příběh. Koho zajímá, jak ses tam dostal?

Mluvením o mechanismu hlášení a psaní by redaktoři mohli informovat reportéry o technice a dovednostech, zdůrazňovat etické problémy a vytvářet záchrannou síť pro kontrolu chybných hlášení.

Přál bych si, abych měl duchapřítomnost a požádal svého redaktora, který byl bývalým policejním reportérem, aby to pro mě udělal, než budu dělat rozhovor s bratry Prattovými.

Kdybych to věděl lépe, požádal bych ho o několik věcí:

• Krátký úvod k pohovorům ve vězení. Po desítkách z nich už vím, že i když se zařízení často liší, pravidla jsou podobná. Záznamová zařízení jsou při telefonování k ničemu a jsou oddělena skleněnou přepážkou. Někdy nejsou povoleny notebooky. Někdy jsou tužky v pořádku, ale pera jsou zakázána. Občas seržant nebo poručík, který má v daný den na starosti věznici, udělá pro reportéra výjimku a umožní rozhovor tváří v tvář se zápisníkem nebo magnetofonem. Ale musíte se zeptat.


• Příprava na samotný pohovor. Nikdy jsme nediskutovali o tom, jak bych se měl identifikovat, co bych měl dělat, pokud subjekt navrhne, že je něco mimo záznam, nebo jaké povinnosti mám, abych minimalizoval újmu podezřelým nebo dalším zainteresovaným stranám v příběhu.


• Nástroje, jak dát čtenářům vědět, jak a proč jsme rozhovor vedli. Možná by to byla věta v příběhu; možná by to byla poznámka redakce.

Možná bychom měli dát dohromady tip na pohovory ve vězení. Co byste zahrnuli?